„Nevzdávám se, i když je to někdy těžké”

Milanovi je 47 let a žije sám v krajském městě vzdáleném od toho rodného přes tři sta kilometrů. DMO zasáhla Milanovi nohy, chodí s pomocí francouzských holí, bez nich udělá jen několik kroků. Má invalidní důchod třetího stupně.

Začněme od Tvých koníčků. Čemu se ve volném čase věnuješ?

V současné době se nejvíce věnuji hraní na akordeon a chtěl bych se naučit hrát na keyboard. Rád čtu, sleduji filmy a poznávám město, ve kterém žiju.

Pokud si dobře pamatuji, tak sis pořídil starou Škodovku.

Ano. Chtěl jsem se vyučit automechanikem, protože mě jako každého kluka zajímala auta. Ale ze zdravotních důvodů se mi tento dětský sen nesplnil, tak jsem si v pozdějším věku pořídil starou Škodovku. Pak jsem pochopil, že jsem schopen na ní udělat nějaký uživatelský servis, ale co se týká těžších prací (např. opravit bubnové brzdy na zadní nápravě), tak je to nad moje fyzické síly. K tomu je potřeba někoho, kdo se může zapřít nohama a dát do toho sílu celého těla.

Tvé dětské sny o budoucím povolání se tedy točily hlavně kolem aut?

Ano. Chtěl jsem řídit autobus, náklaďák, traktor nebo je opravovat. Vyžil jsem se vždycky v nějakém zaparkovaném traktoru nebo autě, to mne naplňovalo nejvíc.

Posuňme se do období přípravy na budoucí povolání, tedy do školních let. Jaký obor studia jsi nakonec zvolil?

Vystudoval jsem Střední ekonomickou školu pro tělesně postižené. Naučil jsem se základy účetnictví a obchodní korespondenci, a to je asi vše. Trochu jsem podcenil otázku cizích jazyků, zápasil jsem s nimi a moc jsem jejich učení nedával. Říkal jsem si, že stejně budu sedět někde v kanceláři a budu dělat nějakou administrativu, tak na co jazyk.

Díky střední škole ses dostal téměř na druhou stranu republiky. Co jsi dělal po maturitě?

Nastoupil jsem do České spořitelny, kde jsem pracoval asi půl roku a pak jsem se vrátil do rodného města, ale dál jsem pracoval v České spořitelně. Chtěl jsem si dodělat vzdělání, chtěl jsem mít vysokou školu, ale to byl takový omyl. Na obor český jazyk a společenské vědy jsem se hlásil celkem čtyřikrát, než mě přijali. V roce 1999 jsem tedy začal studovat Vysokou školu pedagogickou obor český jazyk a občanská nauka, ale školu jsem nedokončil.

Čím ses zabýval po přerušení studia?

Strávil jsem nějaký čas v rodném městě. Jenže severozápad Čech je do dneška, co se týká práce a pracovních příležitostí, narušený těžbou uhlí. Zvlášť pro člověka s handicapem tam v té době moc příležitostí nebylo. Proto jsem si řekl, že se musím dostat na nějakou školu, jedno jakou. Měl jsem plán, že se dostanu na vysokou školu, abych měl ubytování a až najdu práci, tak školu opustím.

A plán Ti vyšel?

Dostal jsem se na bakalářský obor na vysoké škole ve východních Čechách, kde jsem začal studovat politické vědy. Po roce jsem přešel na dálkové studium, protože mi přišla nabídka bydlení z jiného města. Vysokou školu jsem dokončil dálkově.

Dostal jsi nabídku práce už na škole?

Ne, ani na střední ani na vysoké škole. Během dálkového studia jsem si našel brigádu v call centru, protože jsem potřeboval nějaký příjem.  Ale zjistil jsem, že nemám takovou výřečnost a kadenci slov. Tak jsem asi po půl roce z call centra odešel a kontaktoval jsem neziskovou organizaci, která má projekt v rámci sociální rehabilitace, kdy pomáhá najít práci lidem s handicapem. Dostal jsem se přes ně k pánovi, který pracoval jako obchodní zástupce pojišťovny. Pomáhal jsem mu v kanceláři a připravoval jsem mu podklady, ale ono toho k práci zase tolik nebylo. To už je všechno hodně dávno. A z této kanceláře jsem se vrátil zpátky do té neziskové organizace, ve které jsem pak pracoval asi dva roky jako recepční.

Jaké byly Tvoje další pracovní zkušenosti?

Asi rok a půl jsem pracoval jako navolávač na kompenzační pomůcky (pozn.: telemarketing). Pak jsem pracoval ve firmě zabývající se vytápěním, kde jsem objednával zboží a dopravu, pořád dokola.  Po osmi letech jsem se přestal ráno těšit do práce, protože už mě to nebavilo a ani vztahy s lidmi nebyly moc dobré.  Tak jsem si říkal, že půjdu za změnou. Říkal jsem si: „Člověče, vždyť jen blbě chodíš, tak tu práci najdeš, není tak zle!“. Chtěl jsem ještě naskočit do něčeho, co má nějaký smysl, a napadlo mě pojišťovnictví. Třeba zákaznické centrum, ale i administrativa v pojišťovně.

Co jsi tedy podnikl dál?

Psal jsem a psal. Ozvali se mi pak ze zákaznického centra velké pojišťovny a hned mne přijali. S radostí jsem po osmi letech opustil firmu a šel jsem na dvoutýdenní školení do pojišťovny. Tam jsme se učili základy „Dobrý den, s čím mohu pomoci…“ apod.  S tou „tovární“ formou jsem měl problém, člověk nesmí vyjet z předepsaných šablon. Paní, co mne měla na starost, mi říkala, že to tam brzdím. Byl to úplně jiný styl práce, než na který jsem byl osm let zvyklý. Důraz byl na efektivitu, rychlost a výkonnost. Tak mě ještě s jednou paní, které také bylo přes čtyřicet let, po třech měsících vyhodili. Říkali, že to s námi chtěli zkusit. Nechali si jen mladé lidi.

Měj jsi nějaký nápad, co uděláš dál?

Říkal jsem si, že na vrátnici mě vezmou vždycky. Začal jsem obvolávat různé agentury, a když jsem jim řekl, že chodím o berlích, tak už se mi nikdo neozval. Uvědomil jsem si, že už to není jako kdysi, že sedíš ve vrátnici a jíš oběd z kastrůlku a řekneš dobrý den a na shledanou. Teď musí vrátný obcházet rozlehlé areály a budovy, kde se chodí nahoru a dolů.  Takže s tím postižením také není jednoduché něco najít, ale nakonec jsem u jedné agentury práci na vrátnici našel, byl to takový můj záchranný ostrůvek.

Po roce na vrátnici jsi asi půl roku pracoval v logistické firmě. Jak ses k této práci dostal?

Místní logistická firma nabízela administrativní práci ve skladu, napsal jsem tam, ale neozvali se mi. Když to místo obsazovali podruhé, tak jsem jim zavolal a pan prokurista mi říkal, že mě zná a ať nastoupím klidně zítra. To se mi zdálo dost rychlé, ale domluvili jsme se. Aby továrna mohla vyrábět, převáží se jim z tohoto skladu materiál.  Celých osm hodin jsem musel přepisovat do počítače kódy ze štítků, na jejichž základě se vyskladnilo zboží. Bylo toho hodně, tak jsem dělal i chyby a bolely mne z koukání do počítače oči.  Byla to monotónní činnost, která se musela dělat rychle a já tak rychlý nebyl. Byl jsem z toho zničený a chtěl jsem dát každý den výpověď ve zkušební době. Nebavilo mne to a ani s lidmi jsem si nerozuměl. Pak jsem ale zkušební dobu přečkal, ale nakonec jsem odešel zpátky na vrátnici.

Jak vypadá Tvůj běžný pracovní den v roli vrátného?

Můj pracovní den je takový fádní. Skoro takový dovolenkový.  V noci přijdu, je tam provoz, pouštím auta na vjezdu a výjezdu. Asi čtyřikrát za noc ten objekt obejdu, jestli někde nehoří, někdo něco neukradl nebo se něco nestalo. Pak si mohu číst nebo se dívat na televizi. Člověk je buď denní nebo noční vrátný, já jsem noční vrátný. Je to bráno jako šestihodinová pracovní doba, tedy stodvacet hodin měsíčně, ale služba je vždy dvanáct hodin a pak mám třeba tři dny volno. Hlídá se, abych neodpracoval víc než těch stodvacet hodin za měsíc, protože tato firma je postavená jako chráněná.

Vrátím se ještě zpátky hledání zaměstnání. Měl jsi někdy potíž sehnat delší dobu zaměstnání?

Ano, hledal jsem několikrát. Ze začátku jsem měl trochu problém napsat motivační dopis. Většinou se mi nikdo neozval. Možná to funguje lépe, když má člověk nějaké reference od někoho, kdo se s Tebou zná, než když jdeš hledat práci rovnou z ulice a nemáš v životopise napsáno, že jsi odborník se zkušenostmi z celého světa. Říkám si, že to, co umím já, umí každý druhý. Možná jsem rozeslal málo životopisů, ale pochopil jsem, že hledat práci není úplná legrace.  A když jsi zdravý, tak je to jednodušší.

Když jsi se ucházel o práci, uváděl jsi v životopisu, že máš zdravotní postižení nebo DMO?

V životopise to uvedené nemám, mám tam uvedenu jen tu střední školu, která je známá tím, že je určena pro tělesně postižené. Požádal jsem o radu paní z personální agentury, jestli nedělám v životopise nějakou chybu. Udělala nějaké malé korektury a pak mi říkala, že mám vymazat datum narození, že už jsem v tom věku, že když uvidí můj věk, nebudou mít o mě zaměstnavatelé zájem.

Máš nějaké požadavky na zaměstnání, pokud jde o tvůj handicap?

Potřebuji něco, u čeho budu sedět. Nemohu běhat po kanceláři, po skladu, balit zboží, expedovat zboží. S tím pohybem je to pro mě čím dál tím horší. Potřebuji práci, kde mohu alespoň třičtvrtě pracovní doby sedět.

Odmítl Tě nějaký zaměstnavatel z důvodu Tvého handicapu?

Našel jsem si inzerát, že v chráněném bydlení hledají asistenta k lidem s mentálním postižením. Ale tam mi řekli, že bych některým klientům musel pomáhat i fyzicky, dovézt je na vozíčku do obchodu apod. Takže to není pro mě.

Škoda, že nehledali jiná řešení. Odmítl jsi někdy Ty nabízenou práci?

V jedné chráněné dílně, kde hledali asistenta dispečera. Místo jsem nepřijal, protože se mi nelíbil jejich přístup při přijímacím pohovoru. VZP má program Handicap, kde občas nabízí pozice, které jsou vyhrazené pro lidi s handicapem, ale není to práce na hlavní pracovní poměr, jen na dohodu. Byl jsem tam dvakrát pozván, což jsem považoval za úspěch, ale říkali mi, že mne přeskočila paní, která byla zdatnější v účetnictví. Říkal jsem si, že už se tam hlásit nebudu. Možná je to zbytečné fanfarónství.

Byl jsi někdy registrovaný na úřadu práce?

Byl jsem na úřadu práce mezi střední a vysokou školou a využil jsem celou podpůrčí dobu. Po vysoké škole jsem byl také na úřadu práce, tam jsem si podpůrčí dobu prodloužil tím, že jsem si zažádal o rekvalifikaci. Přemýšlel jsem, co bych tak dělal, když účetnictví už neumím a vybral jsem si obor personalista. Díky kurzu jsem se dostal do regionální redakce Mladé fronty, a tak jsem si mohl zkusit, jak se dělají noviny. Ale neuměl jsem ten správný novinářský styl, takže jsem zkoušel něco psát, ale oni mi říkali, že takhle se to nedělá. Otiskovali mi tedy jen krátké zprávy. Byla to zkušenost. Ale jinak mne rekvalifikační kurz nenadchl, hlavní součástí kurzu personalistiky byly hodiny s personalistou, který nám předčítal ze zákoníku práce. Neučili jsem se nic, co je potřeba při práci s uchazečem. Po absolvování kurzu, bych si netroufl nikomu nabídnout, že mu povedu personální agendu, i když mám certifikát

O dalším rekvalifikačním kurzu uvažuješ i teď.

Říkám si, že v mém věku 47 let by ta vrátnice ještě nemusela být konečná. Myslím, že je ještě brzo jít do důchodu. Přemýšlím, že účetní nejsem, politolog nejsem. Jako muzikant si asi vydělávat nebudu, hraju si ve volném čase, ale je to dovednost, kterou chci zlepšovat a možná s tím jít mezi lidi, ale asi za to nebudu chtít peníze. Tak uvažuji, že si udělám rekvalifikační kurz jako programátor, byla by to tvůrčí práce. Musel bych risknout, že skončím s vrátnicí. Ještě si promyslím, jestli je to dobrá volba, aby to byla smysluplná rekvalifikace.

Máš zkušenosti s prací na tzv. chráněném trhu práce?

Myslím, že ta firma, kde jsem pracoval osm let měla chráněná místa, čerpali dotace na mzdy z úřadu práce. Jediné, kde to nebylo chráněné byl sklad a pojišťovna, tam to vůbec neřešili. Já jsem chtěl nějaké úlevy na základě svého postižení, co se týká odpočtu nebo slevy na dani, ale neřešili tam dotace z úřadu práce.

Vyšli Ti vstříc v zaměstnáních v úpravě pracoviště nebo přizpůsobení pracovního času?

Ne, to se neřešilo. Nikdy jsem nechtěl, aby za mne někdo něco dělal. Nikdy mi ani zaměstnavatel neupravil žádné limity. V pojišťovně nebylo moc co. Ve skladu to bylo stejné jako jinde ve skladech, pronajatý sklad s částí pro administrativu, kde člověk sedí na židli u počítače, tam nebylo moc co řešit. Problém byl do toho skladu dojít. Jeden zaměstnavatel mi nabízel, že mi koupí nějakou speciální židli, ale k tomu už také nedošlo.

Jakou máš zkušenost s kolegy ze zaměstnání?

Ve firmě na topení byl dobrý kolektiv, co se týkalo pomoci. V pojišťovně mi vůbec nepomáhali, tam všichni byli na sluchátku, tak ani pomoct nemohli. Stejně tak ve skladu, tam byli hlavně cizinci. Když skladníci nakládali do aut a našel se nějaký problém, tak člověk za nimi musel rychle jít, aby auto neodjelo se špatným zbožím. Nedívali se na mě moc přívětivě, že mi to tak trvá, než dojdu. Na vrátnici jsem potkal dva lidi, se kterými jsem se spřátelil, i když si střídáme denní a noční.

Můžeš definovat, co Ti do života přináší mít práci?

Mít práci, která Tě alespoň z části naplňuje nebo Tě nějakým způsobem obohacuje, to je věc nesmírně důležitá. Bez toho ani člověk nemůže být člověkem.  Teď se nebavím ani o tom, že za to dostáváš nějakou mzdu, kterou potřebuješ, abys přežil. Navazuješ nějaké sociální kontakty, učíš se nové dovednosti, dál se rozvíjíš. Myslím, že práce je velice důležitá.

Jak nahlížíš na to, že některá zaměstnání jsou lidem s postižením přístupnější nebo dokonce doporučovaná (například práce u počítače) a jiná nikoliv?

Ani bych se proti tomu nevymezoval, protože je to nějaká nutnost. Záleží na schopnostech a zdravotních dispozicích. Nejde to ani ničím změnit, protože jak jsem říkal na začátku, i kdybych na krásně chtěl řídit náklaďák, tak to nejde. Nechci, aby to vyznělo, že když má člověk handicap, tak má na něco automaticky nárok. Protože trh práce se tváří, že je demokratický, otevřený a přístupný všem. Takže tam, kde je ta možnost, tam by měly firmy nabídnout práci i lidem s handicapem. Spíš se bojím, že je to dnes postaveno na výkonu. Nepotkávám se s lidmi, kteří mají stejné postižení jako já, a tak nemám přehled, kdo v jaké profesi pracuje. Takže mluvím jen za sebe.

Co bys poradil lidem, kteří mají potíže najít zaměstnání nebo se bojí chodit na pohovory právě proto, že mají DMO? 

Aby se nebáli. Aby si věřili, i když je to hodně těžké. Člověk tam jde se svojí kůží na trh a říká si, že soutěží se zdravými, kteří to mají o chlup jednodušší. Ty tam musíš dokázat, že Tě ten handicap nijak nesvazuje a nebude zátěží ani pro toho potencionálního zaměstnavatele. Ale je to těžké. Člověk si musí věřit, že na to má. Doporučuji to nevzdávat a bojovat a snažit se.

Co by se podle Tebe mělo udělat pro lidi s DMO, aby pro ně bylo snazší mít zaměstnání?

Kdyby existovala nějaká databáze, kde by nabízely firmy administrativní pozice skutečně lidem s handicapem, tak by to bylo fajn. Když se člověk podívá na portály, kde se nabízí práce vhodná pro OZP, tak jsou tam pozice v call centrech nebo jsou to chráněné dílny např. na úklid. Většina firem zákonnou povinnost zaměstnávat OZP vyřeší jinak, raději zaplatí odvod do státního rozpočtu nebo to vyřeší nějakým náhradním plněním. Asi se nikdo moc nechce zaobírat tím, jestli zaměstnává nebo nezaměstnává lidi s handicapem, je to spíš starost a přítěž. Asi jsou tam stále nějaké předsudky, že ti lidé budou nespolehliví, a obavy, že ten výkon nebude takový, jaký si oni přejí.  

Jak bys charakterizoval sám sebe?

To je těžká otázka, to je přímo z pohovoru. Přiznám se, že jsem občas impulzivnější typ. Když o něco jde, tak za to dokážu vzít, dát do toho maximum, čeho jsem schopen. Zároveň jsem rád sám, jsem introvertní typ, který má rád klid sám doma, nevyhledávám demonstrace a společnosti. Nevzdávám se, i když je to někdy těžké.

Čeho bys ve svém životě rád dosáhl?

Určitě bych rád zvládnul to hraní, o kterém zatím víc mluvím, než hraju. Půjdu si za tím, budu víc cvičit a hrát. Budu se snažit změnit režim, abych na hraní měl čas. A znovu se vracím k tomu pracovnímu trhu. Já bych šel do čehokoliv, ale už jsem si přestal usilovat o to dělat dispečera. A jsem téměř rozhodnutý pro kurz programování, protože mi připadá, že to má potenciál. Těšil jsem se na tento rozhovor, že si to trochu utříbím.