„Důležité je mít spokojený život a být šťastný”
Paní Janě je 25 let a žije v krajském městě. Nepoužívá žádné kompenzační pomůcky, má zkrácené svaly na dolních končetinách a horší stabilitu (forma DMO je spastická diparéza). Vystudovala bakalářský obor Radiologický asistent a magisterský obor Civilní nouzová připravenost. Teprve nedávno dokončila studia a půl roku je zaměstnána na plný úvazek jako radiologický asistent.
Jana říká, že obor, ve kterém pracuje, ji zajímá, jen je toto zaměstnání trochu jiné, než jaký obrázek si udělala na praxích, náročná jí připadá například směnnost provozu. Druhý její obor – civilní nouzová připravenost – není příliš známý a jeho absolventi mohou pracovat v odborných funkcích u armády, policie či hasičského záchranného sboru nebo jako odborní pracovníci v orgánech státní správy ve funkcích zaměřených na krizové řízení při ohrožení obyvatelstva a podobných.
Svůj volný čas Jana nejraději tráví na výletech, často s kamarády a jejich pejsky. S přáteli si také rádi uspořádají tzv. herní dny vyplněné společným hraním různých deskových her. Mezi své koníčky řadí pravidelné domácí posilování s činkami, sledování televizních seriálů a péči o svého psa. Občas si zajde zaplavat. V dětství jezdila hodně na kole, uvažovala i o účasti na závodech. Nyní však už moc nejezdí, avšak nikoliv proto, že by nechtěla, ale nemá příležitosti a ve městě je navíc obtížné najít trasu, která by vedla mimo rušný provoz.
Z činností, které vůbec nezvládne, ač by chtěla, jmenuje bruslení. Při volbě zájmů a koníčků se svému postižení jinak ale nemusela nijak výrazně přizpůsobovat. Když si ale s kamarády vybere cíl výletu například v horách, přemýšlí, jaký tam bude terén a zda jí bude muset někdo podat ruku, aby se mohla o něco opřít. Tím se zabývá hlavně, pokud má jít s lidmi, které nezná, a je jí nepříjemné říkat si o pomoc.
Kroužky ani kurzy pro veřejnost nyní nenavštěvuje. V dětství chodila do výtvarného kroužku, ale do sportovního kroužku nikoliv, neboť ji do žádného rodiče nepřihlásili, právě kvůli DMO. K tomu ještě poznamenává: „Ve škole jsem chodila na tělocvik normálně s ostatními až do poloviny střední školy, pak jsem byla od tělocviku osvobozená, aby mi nekazila dvojka z tělocviku celkový průměr.“ Akce zaměřené pro lidi s DMO nebo zdravotním postižením sama nevyhledává a volný čas ve společnosti jiných lidí s DMO netráví. Má jen kamarády z lázní, ovšem ti jsou z celé republiky, takže se spolu běžně nesetkávají.
K otázce, zda jsou pro lidi se zdravotním postižením vhodnější specializované nabídky akcí, nebo by se měly spíše zpřístupňovat kurzy a akce pro širokou veřejnost, uvádí: „Bylo by fajn, kdyby byly přizpůsobené akce pro širokou veřejnost lidem na vozíku nebo o berlích, aby lidé tak zvaně normální získali představu o lidech s DMO. Myslím, že když se řekne, že má člověk DMO, tak si většina lidí představí někoho na vozíku, který o sobě skoro ani neví. Na druhou stranu by bylo fajn, kdyby byly akce jen pro lidi s DMO a ti by se tam nebáli jít, protože se s tím počítá, a byly by přizpůsobené. A také nějaké závody, aby si lidé s DMO neřekli, že budou automaticky poslední, když tam budou i lidé bez diagnózy. Když jsem byla malá, jezdila jsem do lázní a tam také bývaly závody v rámci Dětského dne. Oboje má něco do sebe.“
Jako vhodné volnočasové aktivity pro lidi s DMO nebo s tělesným postižením uvádí třeba deskové nebo počítačové hry, sportovní aktivity, které lze přizpůsobit individuálním možnostem (například florbal pro vozíčkáře), nebo nějaký hudební nástroj (sama hrála do třetí třídy na flétnu). Organizátoři akcí pro osoby se zdravotním postižením by podle Jany měli být schopni zajistit bezbariérový přístup a možnost mít někoho jako doprovod. Z vlastní zkušenosti vyzdvihuje zejména schůdnost terénu a zábradlí na schodech. Pokud se akce pro lidi s postižením konají, doporučuje rozšiřovat povědomí o nich propagováním na internetu nebo distribucí letáčků do škol. Shledává, že pro získávání informací je mezi jejími vrstevníky důležitý Instagram.
„Chtělo by to, aby se do povědomí veřejnosti dostalo, že i lidé s DMO mohou dělat různé sporty, i když k tomu budou potřebovat nějaké další pomůcky nebo to bude trošku složitější, ale že to zvládnou.“ Též navrhuje, aby vzhledem k finanční náročnosti na sportovní aktivity lidí s DMO přispívala zdravotní pojišťovna, případně doporučuje zakládat finanční sbírky. „Například lidé na vozíku mají problém sehnat práci a když už nějakou seženou, tak je to často v chráněné dílně a tam nejsou úplně nejlépe ohodnoceni.“
Jana sama sebe charakterizuje jako uzavřenějšího introverta, což zčásti přičítá své diagnóze, ale myslí si, že díky ní je i upřímná a docela empatická. Považuje se za cílevědomou. Říká, že nudou rozhodně netrpí, zejména od doby, co se stará o svou domácnost. A čeho by ve svém životě ráda dosáhla? „Zní to jako klišé, ale důležité pro mě je mít spokojený život, zkrátka být šťastná.“