Sexuální zdraví
Studií o sexuálních funkcích u dospělých s CP je k dispozici jen minimum. Možným důvodem je skutečnost, že sexuální dysfunkce není život ohrožující. Sexuální dysfunkce však mohou vést k menší životní spokojenosti, způsobit nebo zhoršit psychické potíže a snížit je kvalitu života postižených jedinců, a proto zaslouží další výzkum[1]. Řada mladých lidí s DMO uvádí, že by v budoucnu chtěli uzavřít sňatek[2]. Partnerské vztahy však navazují jen zřídka a obtížně, např. adolescenti se totiž méně věnují společenským aktivitám a navazují proto méně vztahů než jejich nepostižení vrstevníci[3]. Dle další studie[4] uvádějí, že je pro ně obtížné navazovat intimní nebo sexuální vztahy, i když vztahy sociální vytvářejí. Jen minimum pacientů s DMO konzultuje téma sexuality a reprodukce se svým lékařem, mohou mít nedostatek informací ohledně rodičovství, antikoncepce a pohlavně přenosných nemocí[5]. Ačkoliv jsou dospívající v oblasti sexuální výchovy vzděláváni ve škole, specifická osvěta v oblasti DMO chybí[6]. Sexuální výchova u osob s DMO tak tvoří další oblast, která si žádá další pozornost. Může vyžadovat modifikace jako například zjednodušování informací, výuka speciálními potřebami, používání zvláštních učebních materiálů a časté opakování a shrnování k upevnění vyučovaného obsahu[7]. Sexuální výchova by navíc měla zahrnovat nejen záležitosti přímo se týkající pohlavního styku, ale také vztahy mezi osobami opačného pohlaví a sociální vztahy vůbec, fyzické a emoční dospívání a vybudování zdravého sebeobrazu a realistických očekávání u osob s DMO. Protože je lidé bez postižení mnohem častěji přijímají spíše jako kamarády či kolegy, může jejich sexuální život být více než samotnými fyzickými omezeními spojenými s DMO ovlivněn spíše společenskými faktory.
Zásadní roli v psychosexuálním vývoji jedince hraje raná sociální zkušenost, intervence, které mají podpořit sexuální funkci v dospělosti, musí začít již mnohem dříve[8]. Dospělé tělo schopné reprodukce, vytváření a udržování sexuálních vztahů, jakož i vypěstování schopnosti zvládat složité emoce jsou důležitými prvky psychosexuálního vývoje[9], a mohou u postižených pacientů být narušeny přímo funkčními omezeními nebo nepřímo sociální izolací, ať už záměrnou či nezáměrnou. U osob s těžkým postižením, jako např. nepohyblivost, neschopnost se o sebe postarat nebo hluboký intelektuální deficit, mohou být intervence směřující k normálnímu sexuálnímu vývoji neproveditelné.
Často se také stává, že dospělí vychovávající děti s postižením jsou ohledně jejich schopnosti navázat v budoucnu blízké či sexuální vztahy přehnaně skeptičtí. Někteří lidé se mylně domnívají, že osoby s DMO nemají žádné sexuální potřeby, nebo že jsou naopak nadměrně a nevhodně sexualizovaní[10]. Existuje obavy, že rozhovory o sexuální problematice mohou zvýšit riziko, že se děti s postižením stanou obětmi sexuálního zneužívání. Výskyt sexuálního obtěžování je u dětí s postižením vyšší než u jejich vrstevníků bez postižení[11]. Jedinci s DMO mohou být zranitelnější vůči sexuálnímu obtěžování kvůli své nesamostatnosti v oblasti intimní péče, neschopnosti se obtěžování bránit či ho nahlásit. Otevřené diskuze o sexu a adekvátní sexuální výchova v průběhu dospívání a rané dospělosti mohou dospělým osobám s DMO pomoci být zdravě asertivní a reportovat jakékoliv pokusy o zneužívání. Zdravotní personál by tedy měl informovat rodiče nebo pečující osoby o tom, že jejich potomci mohou mít normální sexuální touhy a naděje na sexuální vztahy, sňatek a děti. Adolescenti s DMO by měli být vybízení k nezávislosti a interakci s vrstevníky, aby si mohli vypěstovat zdravé sebehodnocení a získat adekvátní společenské dovednosti[12]. Podle studie Wiegerinka a kol. (2012) u mladých dospělých s DMO rostla šance na partnerský vztah s rostoucím celkovým sebehodnocením, sebehodnocením v sexuální oblasti, a self-efficacy.
U dospělých pacientů s DMO byla nalezena souvislost psychosexuálního fungování s pohlavím a rodinným stavem[13]. Autoři studie zjistili, že svobodní muži neschopní chůze měli vyšší riziko psychosexuálních dysfunkcí, zatímco svobodné ženy často mívaly negativní sebeobraz. Dospělí muži i ženy v manželském vztahu vykazovali vysokou míru stresu, vdané ženy navíc udávaly nižší míru sexuálního uspokojení. Dále bylo zjištěno, že nechodící pacienti byli v sexuálních tématech méně informovaní a měli nižší míru sexuálního uspokojení než pacienti schopní chůze. V psychosexuálních funkcích však rozdíl zjištěn nebyl.
Reprodukční zdraví
Sexuální vývoj u jedinců s DMO začíná dříve a končí později[14]. DMO v principu nemá dopad na plodnost; léčebné postupy používané u některých projevů DMO však mohou ovlivnit plodnost, možnost početí a fungování antikoncepce. Například u žen s omezenou pohyblivostí nebo u žen upoutaných na invalidní vozík může být užívání hormonální antikoncepce spojeno s vyšším rizikem žilní trombózy než u žen schopných chůze[15]. Užívání medroxyprogesteron acetátu je obecně spojeno s úbytkem hustoty kostí a u žen s DMO (viz text o zdraví kostí). Používání bariérové antikoncepce (např. prezervativů či pesarů) může pro méně zručné pacienty být dosti náročné (Blum 1997). Gynekologická vyšetření musejí být prováděna v poloze, která není nadměrně nepříjemná, zejména u žen s dysplazií kyčelního kloubu. Podobně mohou tato fyzická omezení ovlivnit porod a mohou vynutit použití císařského řezu.
V závislosti na charakteru omezení čelí ženy s DMO také různým problémům při péči o děti, zejména děti velmi malé. Činnosti jako zvedání, chování, koupání, přebalování a převlékání mohou být pro rodiče s omezenou zručností velmi náročné. Tyto četné obtíže spojené s rodičovskou rolí lze řešit např. intervence za účelem zlepšení fyzických funkcí (např. cvičení a zvládání bolesti), technické úpravy v domácnosti (instalace madel a rozšíření dveří a chodeb) a podporou od členů rodiny a blízkých. Pozitivní přitom je, že s rostoucí nadějí na dožití a zlepšujícími se podporou pro osoby s DMO se vyhlídky pro postižené rodiče a jejich děti zlepšují.
V mnoha případech jsou tělesně postižení rodiče obětmi diskriminace ze strany orgánů sociálně právní ochrany dětí i ze strany celé společnosti, a to kvůli sice pochopitelným, leč často neopodstatněným pochybnostem o jejich schopnosti se o děti starat[16]. Je tedy žádoucí, aby došlo ke změnám ve společenském vnímání osob s postižením, aby byla schválena adekvátní legislativa a také aby orgány sociálně právní ochrany dětí citlivěji posuzovaly situaci rodičů s DMO.
[1] Synder a kol. 1980, Derogatis 1997, Cho a kol. 2004
[2] Blum et al. 1991, Cho et al. 2004
[3] Stevens a kol. 1996, Murphy a Elias 2006
[4] Wiegerink a kol. 2008
‚[5] Cromer et al. 1990, Cho et al. 2004, Murphy and Elias 2006
[6] Blum et al. 1991, Cho et al. 2004
[7] Murphy and Elias 2006
[8] Murphy and Elias 2006, Wiegerink et al. 2011
[9] Knight a Emans 2001, Murphy and Elias 2006
[10] Murphy and Elias 2006
[11] Surís et al. 1996, Quine 1999, Murphy and Elias 2006
[12] Murphy and Elias 2006
[13] Cho et al. 2004
[14] Worley et al. 2002, Murphy and Elias 2006
[15] Lidegaard et al. 1998
[16] Lightfoot and LaLiberte 2001